Počáteční teoretické práce začaly ve vývojové kanceláři Orličanu Choceň už v roce 1972. Vznikala jako náhrada klubového větroně VT-116 Orlík II. S ohledem na cenu a dostupnost materiálů byla zvolena smíšená konstrukce – dřevěná křídla a duralový trup s laminátovou kabinovou částí. VSO-10 je jednomístný samonosný hornoplošník. Dřevěná kostra křídla je potažena překližkovým sendvičem a balzovou výplní. Kovová kostra pevných ocasních ploch je potažena duralem, kostra pohyblivých ocasních ploch plátnem. Trup je zhotoven ze speciální hliníkové slitiny, oceli a laminátu. Dvoudílný kryt pilotního prostoru byl vylisován z organického skla, druhý díl se odklápí do boku. Vlečné zařízení je umístěno v přídi a na boku trupu. Přistávací zařízení tvoří zatahovací kolo a ostruhové kolečko.
Při konstrukci byly použity moderní profily křídla Wortmann řady FX, uplatnily se skelné lamináty a sendvičová stavba potahu. První let jeho prototypu se uskutečnil v říjnu 1976. (První prototyp byl zalétán dne 16. 9. 1977.) Sériová výroba začala v prosinci 1978. a již v roce 1979 obdržely aerokluby první větroně. Co do množství VSO-10 Orlíky nenahradily, přesto umožnily plachtařům zlepšení výkonů. V roce 1979 vznikla část 12-ti kusové série VSO-10C Gradient Club s pevným podvozkem. V témže roce obsadili na VSO-10C Ing. M. Brunecký a J. Vávra první a druhé místo na prvém ME klubové třídy ve švédském Orebro. Výrobu „Vos“, která do roku 1990 dala 225 větroňů nahradila v Orličanu Sopotnice licenční výroba laminátového větroně standartní třídy Schempp-Hirth Discus CS.
Hlavní technické údaje:
| Rozpětí: | 15 m |
| Délka: | 7 m |
| Nosná plocha: | 12 m² |
| Max. vzletová hmotnost: | 380 kg |
| Hmotnost prázdného letadla: | 234 kg |
| Max. přípustná rychlost: | 250 km/h |
| Min. rychlost: | 68 km/h |
| Klouzavost: | 1:36 |
| Klesavost: | 0,63 m/s |